Loučení v čase nejlepších výsledků. Nikola Bajgerová ohlásila konec kariéry

Zažila jednu ze svých parádních sezón, přesto Nikola Bajgerová se závoděním končí….

Na kole jezdí od malička, první závody absolvovala v 7 letech. Začínala na horském kole, po čase přidala další dvě disciplíny – silnici a cyklokros a ty se staly její hlavní. Od mládežnických kategorií posbírala řadu úspěchů, jako kadetka oblékla hned 2x dres pro domácí šampionku, v elitě byla čtyřikrát korunní princeznou, kdy jí od titulu občas dělily centimetry.

Teď, ve svých sedmadvaceti letech a v čase, kdy zažila, co se mezinárodních výsledků týče asi nejlepší sezónu, oznámila rodačka z Staré Vsi nad Ondrejnicí ukončení kariéry.

Krátké ohlédnutí se zásadními momenty kariéry i vysvětlením svého rozhodnutí přímo od Nikoly si můžete přečíst níže.

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že tahle sezóna pro mě bude poslední. Několik let jsem figurovala na předních pozicích v české cyklistice, tak myslím, že je správné to oznámit trochu oficiálně.

Určitě bych chtěla poděkovat všem, kteří mě v tomhle kousku života podporovali. V první řadě mým rodičům a mému partnerovi Ondrovi. Bez nich bych nikdy nebyla tam, kde jsem. Ani bych nechtěla spočítat kolik peněz a úsilí do cyklistiky dali.

Začínala jsem v malém týmu v mojí rodné vesnici, kde jsem se měla hodně dobře. Staral se tam o nás pan Nepraš, který má doteď cyklistický oddíl a stará se o děti a mládež. Myslím, že takový srdcař jako je on, u nás v České republice není.

Později jsem šla na gymnázium do Jablonce nad Nisou, kde jsem jezdila v KC Kooperativa. Tam jsem dostala pořádnou "školu" do života. Odešla jsem od rodičů v 16 letech na druhou stranu republiky.

Strávila jsem tam pět let, zažila horší i lepší momenty. Poznala jsem velkou cyklistiku, hlavně v cyklokrosu. Dostala jsem se na světové poháry a na spoustu atraktivních závodů v Belgii a Holandsku. Za to patří díky Pavle Havlíkové i panu Hollosimu.

Po odchodu z Kooperativy jsem chtěla s cyklistkou úplně skončit. Ale společně s Ondrou jsem to nevzdala a začala jsem úplně jinak trénovat, což mě za krátký čas hodně posunulo. Další rok jsem závodila v Dukle Praha. Sortovního ředitele nám dělal Jarda Friede, který mě i trénoval, dokázal nám zařídit starty na velkých závodech, vše bylo ideální. Ale bohužel druhý rok Jarda odešel a my skončily zase zpátky jen na českých pohárech.

Cítila jsem, že pro mě nemá cenu se plácat jen na domácích závodech, tak jsem v Dukle skončila a přestoupila do Force KCK Zlín, abych se začala cyklistikou jen bavit a jezdit co se mi bude líbit. Firma Force mě zabezpečila, za to jim patří také velký dík.

Po roce ve Force, když jsme jezdila i na různé závody ven jsem zjistila, že jsem schopná závodit s holkama z profesionálních týmu, tak jsme společně s Ondrou oslovili polský tým Mat Atom Deweloper Wroclaw. Stačil jeden email a už jsme seděli se sportovním ředitelem Pawlem Bentkowskim. Za 10 minut bylo rozhodnuto, že mě bere!

Vlastně do teď nevím, proč jako jediná ze zahraničí jsem dostala tuhle šanci. Jsem za to strašně vděčná. Tým Mat Atom bylo to nejlepší, co mě v mém cyklistickém světě potkalo. Tenhle tým umožňuje mladým holkám z Polska dostat se postupně do velké cyklistiky. Každý rok z něj odejde nějaká holka do World tour týmu.

Jsem ráda, že jsem mohla být součástí a pomoct mladším holkám k výsledkům.

Moje hlavní role v týmu bylo pomáhat, protože náš sportovní ředitel věděl, že se na mě může spolehnout. Ale když jsem chtěla, vždycky mi dal šanci se ukázat, jako třeba na Tour de Feminin, kde jsem letos vyhrála jednu z etap. Měla jsem v Polsku úplně všechno na co jsem si vzpomněla, ideální kalendář, soustředění, materiál na silnici i na cyklokros. Nemusela jsem vůbec nic řešit, jen trénovat a připravovat se na závody. Je mi smutno, když vidím, jak to tam funguje a u nás v Čechách ne. Jediný ženský tým, který začal fungovat je Dukla Praha, která se za poslední dva roky posunula, fandím jim.

Jsem ráda, že jsem zakončila moji kariéru v Polsku. U nás v Čechách ženská cyklistika, respektive ženská silniční reprezentace nefunguje. Už několik let za sebou mám medaile z mistrovství ČR. Každý rok se opakuje stejná situace, když přijde mistrovství Evropy a světa. Žádná komunikace, když jsem se náhodou vešla do nominace, tak jsem se to dozvěděla maximálně týden před závodem.

V tomhle roce jsem měla nejlepší výsledky. Byla jsem na podiu v etapě na Gracii Orlová, vyhrála jsem etapu na Tour de Feminin, v Rakousku jsem několik dni držela žlutý dres. Na Tour de Pologne jsem jela v dresu nejlepší sprinterky. Byla jsem druhá na mistrovství České republiky. Bohužel pak jsem si zlomila klíční kost, a to mě vyřadilo na pět týdnů ze závodů. Ale normálně jsem trénovala, chtěla jsem se připravit na konec sezóny.

Nejvíc mě zarazilo a psychicky zlomilo, když jsem se dozvěděla nominaci na mistrovství Evropy. Nikdo z Českého svazu cyklistiky se mě ani nezeptal, jestli budu chtít jet. Když v nominaci figurovaly holky, které mě v letošní sezóně ani jednou neporazily, tak mě to dost překvapilo. Myslím si že, reprezentační trenér nás holky ani nezná. Výsledky v tomhle roce jsem měla dobré a nikdo nemohl vědět, jestli se chystám na ME a na MS.

Jsem ráda že už mě tohle nemusí trápit, protože už nechci mít s českou silniční cyklistikou nic společného. Ale tohle se děje na silnici. V cyklokrose jsem měla vždycky podporu. Petr Dlask se každý rok zajímal, jestli se budu věnovat cyklokrosu, nebo to beru jen jako přípravu a vždycky mi se vším pomohl. Několikrát jsem byla s cyklokrosovou reprezentaci na závodech a vždycky to fungovalo.

Ještě bych chtěla touhle cestou poděkovat lidem, kteří mě v celé mé kariéře podporovali. U cyklistiky bych ráda zůstala, už se mi rýsují nějaké možnosti. Cyklistka je totiž moje srdcovka, což jsem, doufám, za svou kariéru jasně předvedla.

Zdroj: dámynakole.cz